pohlazení na dušPOHLAZENÍ PO DUŠI
Bůh tě provede
„Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil.“ Skutky 27:25
Pavel a dvě stě sedmdesát šest dalších ztroskotali na cestě do Říma. Z tohoto příběhu se můžeme naučit tři důležité lekce:
- Musíme naslouchat Bohu. Pokud to nebudeme dělat, prožijeme zármutek a ztráty: „…Pavel je varoval: ,Mužové, vidím, že plavba bude nejen spojena s nebezpečím a velkou škodou pro náklad a loď, nýbrž ohrozí i naše životy.‘ Ale důstojník věřil více kormidelníkovi a majiteli lodi než tomu, co říkal Pavel…většina se rozhodla plout odtud dále…“ (Skutky 27:9–12). Všimni si, skutečnost, že je někdo ve většině, nečiní ze špatné věci dobrou. Komu nasloucháme? Znají ti lidé Boha? Chodí podle víry, nebo podle lidského úsudku? Ježíš řekl: „…kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá…“ (Jan 13:20).
- Boží záměry vždycky překonávají lidské plány. Bůh může ve skutečnosti způsobit, že chyby nám poslouží k dobrému. Díky tomuto ztroskotání se Pavel vylodil na Maltě a seznámil místní lidi s evangeliem. Místo toho, abychom se bili kvůli chybám nebo se hádali, kdo má pravdu a kdo ne, pokusme se v tom vidět Boží ruku.
- Ať jsme ztratili cokoliv, Bůh to může obnovit. „Štědře nás obdarovali, a když jsme měli odjíždět, přinesli nám, co jsme potřebovali na cestu“ (Skutky 28:10). Neomezuj Boha. Použije si lidí k tomu, abychom byli požehnaní – dokonce lidí, které jsme ještě nepotkali. Ježíš řekl: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína…“ (Lukáš 6:38).
Buďme dobré mysli; Bůh nás provede!
-
JSI JEDINEČNÝ A ORIGINÁLNÍ!Nejsi náhoda!
Nejsi náhoda. Tvé narození nebylo chybou nebo omylem. Není jisté, zda tě plánovali rodiče, ale je jisté, že tě plánoval Bůh. Tvé narození Ho nepřekvapilo. Ve skutečnosti ho očekával. Skutečnost, že v tuto chvíli dýcháš, není ani osud, ani náhoda, ani štěstí, ani souhra okolností. Žiješ, protože to chce Bůh. Ve tvém životě nic není jen tak. Ve všem je nějaký záměr.
Ačkoli lidé mohou vstupovat do nezákonných svazků, nejsou žádné nezákonné děti. Mnozí rodiče své děti neplánovali, to však neznamená, že je neplánoval Bůh. Boží záměry pracují i s lidskými chybami, ba dokonce i s lidskými hříchy.
Bůh nikdy nedělá nic jen tak – a nikdy nedělá chyby. Nebýt Boha, byli bychom všichni jen „náhoda“. Pojmy dobro a zlo by neměly smysl a tobě by bylo souzeno jen pár krátkých let na této zemi. Jinak bys neměl žádnou naději.
Vědecký svět nám dnes tvrdí, že celý vesmír, Země a veškerý život včetně člověka jsou dílem pouhé náhody. Z pozorování však víme, že z úplné prázdnoty se samovolně nevytvoří nic.
Stavitel nemůže sedět ve své kanceláři a očekávat, že se jednotlivé díly domu samy spojí. Každá stavba vznikla mocnější silou, která vykonala potřebnou práci. Vyšší je odpovědné za vytvoření nižšího. Nikdy to není naopak.I kdybychom připustili náhodný vznik auta protřepáním kontejneru naplněného potřebnými součástkami, nebude toto auto schopno provozu. Vynález vyžaduje více moudrosti, než vystavění. Proto se vnucuje otázka: „Kdo vynalezl všechny ty věci?“ Osobně si myslím, že k tomu, aby člověk uvěřil, že vesmír, Země a veškerý život na ní vznikl z ničeho a úplně náhodou (tedy jaksi mimochodem), je potřeba mnohonásobně větší víry, než k tomu, že toto vše stvořil a řídí Bůh. Skutečně nemám víru na to, abych kdejakou prehistorickou potvoru považovala za svého předka. Jistě, jednotlivé druhy se skutečně vyvíjejí, o tom není pochyb. Nikdy se vám však z koně nevyvine žirafa ani z kočky pes. Stejně tak opice bude vždycky opice. Evoluce existuje, ale pouze v rámci druhů.
Člověk je na rozdíl od zvířete hluboce náboženský. Má cit pro právo a spravedlnost. U zvířete neexistuje mravní jednání, neboť neví, co je dobré a co zlé. Nemá svědomí, je vedeno pudem a proto není zodpovědné za své jednání.
ODKUD SE VZALO VĚDOMÍ VLASTNÍ EXISTENCE?
Podle Bible je mezi člověkem a ostatními tvory zcela jasný rozdíl:
“Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím." Genesis 1,27)
Zatímco zvířata mají pouze tělo a duši oživující, člověk má i ducha. Takže kromě duševního života může žít i život duchovní, což zvířata nemohou. Člověk byl stvořen k trvalému vztahu s Bohem. Proto ta prázdnota, když se rozhodneme jít si svou vlastní cestou.V člověku podle materialismu dospěl vývoj do takové fáze, ve které si oživená hmota uvědomuje vlastní existenci. Hmota nemůže vytvořit to, co v ní není obsaženo. Nikdo nemůže dát to, co sám nemá – říká stará logická poučka. Vznik vědomí je tedy něco, co se z uznávaného vývojového mechanismu zcela vymyká.
ČLOVĚK – STROJ
V posledních letech se hodně mluví a píše o postupném zdokonalování lidského těla, které je stále chatrnější a náchylnější k chorobám. Vzhledem k tomu, že hranice lidského věku se bude stále zvyšovat, musí se tělo přizpůsobit k tomu, aby takový věk vůbec vydrželo. Někteří vědci o tom mají svou vlastní představu – člověk se bude tak zdokonalovat, až se z něho stane stroj. Kyborgové a roboti dnes vládnou počítačovým hrám i světu filmu. Jsou silní a dokonalí, takoví jakými bychom chtěli být i my.
Vyvíjejí se i opačné metody – jak ze stroje udělat lidskou bytost. Co se týče podoby, tak to není takový problém. Ale co uvnitř?
Podobné otázky se vynořily ve chvíli, kdy jednotunový počítač IBM „Deep Blue“ zvítězil v šachové partii nad světovým velmistrem Gary Kasparovem. Přečtěme si nyní komentář k historickému šachovému vítězství z pera Davida Gelertnera, profesora počítačové vědy na Yaleské univerzitě:„Myšlenka, že Deep Blue má mysl, je absurdní. Jak by mohl předmět, který nic nechce, ničeho se nebojí, z ničeho se neraduje, nic nepotřebuje a o nic se nezajímá, jak by tento předmět mohl mít mysl? Může vyhrát šachovou partii, ale ne proto, že si to přeje. Není šťastný, když vyhraje, není smutný, prohraje-li. Jaké jsou jeho plány na oslavu vítězství? Doufá, že dneska večer vezme Deep Pink někam na skleničku? Deep Blue se nestará o šachy ani o cokoliv jiného. Hraje šachy ze stejného důvodu, z jakého kalkulačka sčítá či opékač opéká topinky – je to stroj zkonstruovaný za tímto účelem
Bez ohledu na to, jak udivující výkony stroje podávají, uvnitř budou vždy neměnné absolutní nic. . . Vytvoří-li počítač myšlenku, bude to umělá myšlenka a vytvoří-li emoci, bude to umělá emoce.Počítač může předvést vše a jednoho dne bude ve všem lepší než člověk. Možná, že ve velmi blízké budoucnosti bude mít člověk za nejlepšího přítele počítač, což je velmi smutné. Ale propast mezi lidskou bytostí a nějakou náhražkou je trvalá a nikdy nebude překlenuta. Stroje budou život stále více usnadňovat, činit jej bohatším a stále méně přehledným.“
Pokud se lidstvo vydá tímto směrem, odpovědi na nejzákladnější otázky nikdy nenajde. Naopak, budou se mu stále více vzdalovat.Nezapomeň nikdy na dvě pravdy. Předně: ve srovnání s věčností je život velice krátký. A za druhé: země je místem dočasného pobytu. Bible opakovaně přirovnává pozemský život k dočasnému pobytu v cizině. Nemáš zde trvalý domov – Země není tvou cílovou stanicí. Jsi zde pouze na návštěvě.V žádném jiném dějinném období nebyl život v západní civilizaci tak jednoduchý jako dnes. Pořád nás někdo baví a opečovává. Uprostřed vší té zábavy, ohromujících médií a příjemných prožitků se velmi snadno zapomene na to, že v životě nejde jen o hledání vlastního štěstí.
PROČ JSME VŮBEC TADY?
Tvůj život stojí za to, aby ses nad ním zamyslel.
Smysl tvého života přesahuje tvé osobní naplnění, pokoj tvé mysli či dokonce tvé štěstí. Jde o mnohem víc než o tvou rodinu či tvou kariéru. Chceš-li poznat, proč ses ocitl na této planetě, musíš začít u Boha. Narodil ses díky Jeho záměru.
Hledání smyslu života zaměstnává lidi po tisíce let. A zpravidla máme špatné východisko – začínáme u nás samotných. Pokud se však zaměříme sami na sebe, smysl našeho života se nám nikdy nezjeví. Protože ses sám nestvořil, nemůžeš ani sám přijít na to, proč jsi stvořen. Kdybys dostal do ruky nějaký vynález, který jsi nikdy před tím neviděl, těžko bys poznal, k čemu slouží a ten vynález by ti to sám také neřekl. Jeho smysl může sdělit jen jeho tvůrce – nebo návod k použití. Jen v Bohu můžeme nalézt svůj původ, svou identitu, svůj smysl a své určení. Každá jiná cesta vede do slepé uličky.
VĚČNOST
Bůh nám ve Svém Slovu – Bibli – dává poznat, že tento život není všechno. Pozemský život je jen generálka před skutečnou premiérou. Na druhé straně smrti strávíš neskonale více času než zde. Země je zkušebna pro tvůj život ve věčnosti. Tento život je příprava na život příští.
Na této zemi strávíš nanejvýš sto let – pak ale přijde věčnost. Byl jsi stvořen jako věčná bytost. Bible říká: „Bůh dal lidem do srdce touhu po věčnosti.“ (Bible, Starý Zákon, kniha Kazatel 3, 11)
Máš v sobě vrozenou touhu po nesmrtelnosti, protože tě tak Bůh stvořil. Jednoho dne naše srdce přestane bít. Bude to konec pro tvé tělo, ale nebude to konec pro tebe! Tvé tělo je jen dočasný příbytek pro tvého ducha. Bible tvé pozemské tělo nazývá stanem, ale o tvém budoucím těle mluví jako o domu. Bible říká: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ (Bible, Nový zákon 2. Korintským 5, 1)
Když ti dojde, že v životě nejde jen o přítomnost, když si uvědomíš, že život je přípravou na věčnost, začneš žít jinak. Mnoho aktivit, cílů, ba i problémů, které se zdály být tak důležité, se ti najednou bude jevit jako něco triviálního a malicherného, čemu ani nestojí za to věnovat pozornost. Čím jsi Bohu blíže, tím víc se všechno ostatní zmenšuje.Žiješ-li svůj život s myšlenkou na věčnost, tvé hodnoty se mění. Se svým časem a se svými penězi začínáš zacházet mnohem uvážlivěji. Vztahy a charakter se pro tebe stávají mnohem důležitějšími než věhlas, bohatství, zásluhy nebo zábava. Měníš své priority.Nejde o to, jak do horečnatého života nastrkat ještě více aktivit. Naopak, Bůh tě naučí, jak toho v životě dělat méně – a soustředit se na to, na čem nejvíce záleží.O smyslu života hloubali a diskutovali filozofové tisíce let, ale i ti nejmoudřejší z nich pouze hádají. Bůh nás naštěstí nenechal napospas dohadům. V Bibli nám jasně zjevil, jaké záměry má s naším životem. Bible je naše Příručka uživatele a vysvětluje nám, proč žijeme, jak život funguje, čeho se vyvarovat a co očekávat od budoucnosti.
Bůh není pouze východiskem tvého života – on je i jeho zdrojem. Chceš-li objevit smysl svého života, musíš se obrátit přímo k Němu.
Poznávám svou krásu i krásu druhých:
Vnější svět je odrazem vašeho vnitřního světa, a proto se zaměřuji na krásu ve svém nitru, na své dobré vlastnosti, na svou laskavost,na své dary a talent. Mějte na paměti,že vše,čemu věnujete pozornost,se posiluje a roste.
Každý má ve své duši něco krásného,takže vnímejte také krásu druhých. připomínejte jim jejich kvality - pomůžete jim tak,aby si svou krásu uvědomili i oni.Obklopte se věcmi a lidmi s krásnými vibracemi,neboť to,co se nachází ve vašem okolí,vás ovlivňuje.
Čím častěji budete naladěni na neuvěřitelný zázrak,jímž jste vy,druzí i celá planeta,tím více budete rezonovat s krásou. Druzí budou vyzařování vaší duše vnímat a bude na ně působit.
Ne že člověk věří tomu, co vidí, ale vidí to, čemu věří. Vědomě věřme, že naše představy jsou jen představy a použijme je jen jako nástroj k poznání, nic víc. Potom si je budeme vytvářet vědomě místo, abychom pouze je přijímali takové, jaké si myslíme, že musí být. Přijímáme totiž názory ostatních. Okamžik, kdy se rozhodneme učinit vlastní rozhodnutí, bude okamžikem našeho osvobození. Nedovolíme tak, aby falešné představy druhých ovládaly náš život.
Můžeme žít v tomto světě, ale nemusíme na něm být závislí. Až si to uvědomíme, začneme vnímat svět tak, jak jej vnímat chceme. Pochopíme, že život je akce, nikoli reakce.
Jestliže chceme, nemusíme žít podle falešných představ. Uvědomme si, že představy, ve kterých žijeme, si vytváříme sami. Nikdo jiný je pro nás nevytváří. Jak se z toho dostat?
- uvědomit si, že naše představy jsou falešné
- místo, abychom se jimi nechali ovládat, musíme je začít používat
- jakmile poznáme, že své představy můžeme ovládat, okamžitě si uvědomíme, že nejsou reálné.
Jestliže chceme, nemusíme žít podle falešných představ. Uvědomme si, že představy, ve kterých žijeme, si vytváříme sami. Nikdo jiný je pro nás nevytváří. Jak se z toho dostat?
- uvědomit si, že naše představy jsou falešné
- místo, abychom se jimi nechali ovládat, musíme je začít používat
- jakmile poznáme, že své představy můžeme ovládat, okamžitě si uvědomíme, že nejsou reálné.
- Posuzujete sami sebe, druhé lidi i různé situace. Jenže při morálním posuzování to, co je dobré pro vás, je někdy pro jiného špatné a naopak. Tím vzniká ukřivděnost, protože jiní lidé se často chovají jinak, než by podle vás měli. Dokola pak přemíláte vzpomínky na nějakou urážku, ponížení nebo citové zklamání. A také máte touhu tomu druhému své utrpení oplatit. Tím vším si ale jen sami „vyrábíte“ své neštěstí. Trpíte přitom, a dokonce často ještě chcete, aby jiní obdivovali, jak trpíte. Jenže váš herecký výkon zajímá jen vás samé. Jiní o něm ani nevědí.
- KLID A MÍR NA DUŠI JE JEDNA Z NEJCENNĚJŠÍCH VĚCÍ V KAŽDÉM LIDSKÉM ŽIVOTĚ. AŤ JSOU ŽIVOTNÍ OKOLNOSTI JAKÉKOLIV, KDO MÁ V SOBĚ POKOJ A KLID, MŮŽE SE PROHLÁSIT ZA ŠŤASTNÉHO. MEZI DUŠEVNÍ HARMONIÍ A NÁMI STOJÍ JEN JEDNA PŘEKÁŽKA: NEKONTROLOVATELNÉ MYŠLENKY, KTERÉ S NÁMI POHAZUJÍ SEM A TAM JAKO SPLAŠENÉ KONĚ, KTERÉ NEJSME SCHOPNI ZKROTIT. MY VŠAK PROTI NIM MÁME JEDNU NEDOCENITELNOU ZBRAŇ, A SICE BOŽÍ MILOST. LIDÉ, KTEŘÍ PŘEKONALI NEBO PŘEŽILI NĚJAKOU OPRAVDU KRITICKOU UDÁLOST, POTVRZUJÍ, ŽE JEDINÁ VĚC, KTERÁ JE UDRŽELA NAD VODOU A POMOHLA JIM NEZTRATIT HLAVU, BOŽÍ MILOST- KDYŽ ZAČNEME S LÁSKOU A KLIDEM MLUVIT S BOHEM (AŤ UŽ V DUCHU NEBO NAHLAS) JAKO MOUDRÝ RODIČ K MALÉMU DÍTĚTI, UVIDÍME, JAK ZÁZRAČNĚ UKLIDŇUJÍCÍ MOC MÁ . NAVÍC KDYŽ S BOHEM MLUVÍME, AGRESIVNÍ MYŠLENKY, KTERÉ PŘED TÍM TRHALY NÁŠ VNITŘNÍ KLID NA CÁRY, ZBLEDNOU A OKAMŽITĚ ZTRATÍ NA SÍLE. NEBOJME SE TOHO, ŽE BUDEME ZA BLÁZNY, A MLUVME S BOHEM .
- Každý je za svůj život zodpovědný sám…..můžeš být SMĚROVOU tabulí, ale jak se kolemjdoucí vybere jiným směrem, je to jeho svobodná volba......ty se tím nijak netrap !
-
Dávejme a bude nám dáváno, přejme a bude nám přáno. Ani si neuvědomujeme, jak jsou tato slova pravdivá. Měla by se stát naším každodenním mottem. Čím více budeme ze srdce Lásku dávat, tím více ji budeme dostávat a naše srdce se bude více a více projasňovat zářivým Božím světlem. A svět kolem nás bude krásnější. Vše je to o Lásce, celý svět a celý nekonečný Vesmír je o Lásce. Proto dávejme! Dávejme, ať stvoříme ten dnešní svět, alespoň o trochu krásnější, vždyť je to jen v naší moci a v našich silách.
- Nikdy se nevracej do minulosti, protože to jen zabíjí Tvůj drahocenný čas. Příběhy se neopakují, lidé se nemění. Nikdy na nikoho nečekej. Nestůj na místě. Jdi vpřed, neohlížej se. Lidé, kteří jsou Ti souzeni Tě doženou, nebo budou kráčet s Tebou stejným směrem. Nech lidi odejít: pokud se vrátí, patří k Tobě, pokud ne, nikdy ani nepatřili...!!!!
- "Láska a soucítění přinášejí nejvíce štěstí z toho prostého důvodu, že jsou naší přirozenosti nejbližší. Potřeba lásky je samotným základem lidské existence. Vyplývá z naší hluboké vzájemné závislosti. Ať jsme jako jedinci sebevíc schopní a vynalézaví, sami bychom nepřežili. Ať se ve vrcholném období života cítíme být jakkoli nezávislí a plní energie, v nemoci, pokročilém věku či raném dětství jsme odkázání na pomoc druhých.
Vzájemná závislost je nepochybně základním přírodním zákonem. Nejen mezi vyspělejšími formami života, ale i mezi hmyzem se najdou tvorové sociální, kteří si i bez náboženství, zákonů a vzdělání pomáhají, neboť cítí svou vzájemnou propojenost a to jim umožňuje přežít. I na nejmenší úrovni hmotné jevy existují na základě vzájemné závislosti. Všechny jevy, počínaje zemí, kterou obýváme, přes oceány, oblaka, lesy a květiny a konče vším, co nás obklopuje, se rodí v závislosti na jemných energetických strukturách. Není-li jejich vzájemné působení v rovnováze, rozplývá se a podléhají rozkladu.
Právě z naší závislosti na pomoci ostatních vyplývá, že potřeba lásky je samým základem našeho bytí. Proto je nezbytné mít opravdový smysl pro odpovědnost a upřímný zájem o druhé.
Musíme se zamyslet nad tím, kým ve skutečnosti jsme. Nejsme průmyslové výrobky. Kdybychom byli pouhými mechanismy, pak by nás stroje mohly osvobodit od utrpení a splnit všechny naše touhy. Protože však lidské bytí není omezeno pouze hmotou, bylo by bláhové upínat naděje výhradně k vnějšímu pokroku. Raději bychom se měli zaměřit na poznání svého původu a podstaty a zjistit tak, čeho je nám doopravdy třeba.
Necháme-li stranou složitou otázku vzniku a vývoje vesmíru, můžeme se shodnout alespoň na tom, že jsme všichni vzešli ze svých rodičů. Naše početí nebylo výsledkem pouhé sexuální touhy, ale i rozhodnutí našich rodičů přivést na svět dítě. Bylo to rozhodnutí odpovědné a nesobecké – vyjadřující soucitný závazek rodičů pečovat o nás tak dlouho, dokud se o sebe nepostaráme sami. Tak je náš život od samého počátku naplněn láskou našich rodičů.
Navíc jsme od nejranějších stádií vývoje závislí na mateřské péči. Někteří vědci tvrdí, že duševní stav těhotné ženy, ať už je klidná či rozčilená, má přímý vliv na nenarozené dítě.
Také po porodu hraje láska důležitou roli. Sotva se ocitneme na tomto světě, začneme sát mléko z matčina prsu a ihned k ní přirozeně přilneme. Také ona, aby nás mohla kojit, musí cítit lásku, neboť hněv a nenávist by bránily tvorbě mléka.
První tři až čtyři roky našeho života jsou klíčovým obdobím vývoje mozku, pro jehož zdravý průběh je nejdůležitějším předpokladem láskyplný tělesný kontakt matky s dítětem. Pokud dítě nechováme v náručí a nekolébáme, pokud necítí z doteku přívětivost a lásku, jeho vývoj se naruší a mozek nebude moci správně dozrát.
Vzhledem k tomu, že dítě nemůže přežít bez péče druhých, je láska jeho nejdůležitější výživou. Štěstí dítěte, rozptýlení jeho strachu a rozvoj zdravé sebedůvěry – to vše přímo závisí na lásce, které se mu od ostatních dostane.
Mnoho dětí dnes vyrůstá v rozvrácených rodinách. Nepoznají-li vřelost, zřídka jsou později schopny mít své rodiče rády a také je pro ně často těžké milovat ostatní." *
O to těžší pro tyto děti je, vytvořit pak v dospělosti plnohodnotný, láskyplný, partnerský vztah. Od ranného dětství lásku skoro nepoznali a nyní nevědí, jak s ní zacházet, jak ji dávat dál, jak o ni pečovat a předávat ji dál ve svých dětech. Tak to jde stále dokola z generace na generaci. Stává se z toho začarovaný kruh, ze kterého je jen těžko úniku a to je velice smutné.
Zaujala mě kniha Garyho Chapmana Pět jazyků lásky, kde autor hovoří o citové nádrži o které se dozvěděl od Dr. Rosse Campbella, psychiatra specializovaného na léčení dětí a dospívajících. Popisuje zde, citovou nádrž, která je skryta uvnitř každého dítěte. Tato nádrž je tam proto, aby mohla být naplněna láskou. Když dítě od narození cítí, že je milováno, bude jeho vývoj normální a plnohodnotný. Ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná a nebude alespoň z části naplněna láskou, vývoj tohoto dítěte bude nějakým způsobem narušen a bude vybočovat z normálu. Podstatná část tohoto nenormálního chování je způsobena nenaplněnou touhou – prázdnou citovou nádrží lásky.
"Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětským fenoménem. Provází nás v dospělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav a doba jeho trvání je docela dobře předvídatelná. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět. Je totiž základem naší přirozenosti a středem našich tužeb. Lásku jsme potřebovali dávno předtím, než jsme se „zamilovali“ a budeme ji potřebovat tak dlouho, jak budeme žít." °
"V Americe nedávno skupina vědců hovořila o tom, že míra výskytu duševních onemocnění v jejich zemi je dosti vysoká – trpí jimi kolem dvanácti procent obyvatel. Z následující diskuse pak vyplynulo, že hlavní příčinou depresí není nedostatečné materiální zabezpečení, ale nedostatek lásky od ostatních.
Zdá se být zcela zřejmé, že ať jsme si toho vědomi nebo ne, od narození koluje v našich žilách spolu s krví i potřeba lásky. I kdyby se nám této lásky dostávalo jen od zvířete nebo od někoho, koho jinak považujeme za nepřítele, ať jsme děti nebo dospělí, budeme se jí cítit přitahováni.
Nikdo na světě se nerodí bez potřeby lásky. A to dokazuje, že ačkoli se o to některé moderní myšlenkové směry snaží, nelze ve skutečnosti lidské bytosti definovat pouze fyzikálně. Žádný, byť jakkoli krásný či vzácný hmotný předmět nemůže nahradit vědomí, že jsme milováni, neboť naše hlubší identita a pravá povaha spočívá v subjektivní přirozenosti mysli." *
Dávejme a bude nám dáváno, přejme a bude nám přáno. Ani si neuvědomujeme, jak jsou tato slova pravdivá. Měla by se stát naším každodenním mottem. Čím více budeme ze srdce Lásku dávat, tím více ji budeme dostávat a naše srdce se bude více a více projasňovat zářivým Božím světlem. A svět kolem nás bude krásnější. Vše je to o Lásce, celý svět a celý nekonečný Vesmír je o Lásce. Proto dávejme! Dávejme, ať stvoříme ten dnešní svět, alespoň o trochu krásnější, vždyť je to jen v naší moci a v našich silách ;) ॐ
* (J.S. Dalajlama: Soucítění a osobnost)
° (G. Chapman: Pět jazyků lásky)
Právě z naší závislosti na pomoci ostatních vyplývá, že potřeba lásky je samým základem našeho bytí. Proto je nezbytné mít opravdový smysl pro odpovědnost a upřímný zájem o druhé.
Musíme se zamyslet nad tím, kým ve skutečnosti jsme. Nejsme průmyslové výrobky. Kdybychom byli pouhými mechanismy, pak by nás stroje mohly osvobodit od utrpení a splnit všechny naše touhy. Protože však lidské bytí není omezeno pouze hmotou, bylo by bláhové upínat naděje výhradně k vnějšímu pokroku. Raději bychom se měli zaměřit na poznání svého původu a podstaty a zjistit tak, čeho je nám doopravdy třeba.
Necháme-li stranou složitou otázku vzniku a vývoje vesmíru, můžeme se shodnout alespoň na tom, že jsme všichni vzešli ze svých rodičů. Naše početí nebylo výsledkem pouhé sexuální touhy, ale i rozhodnutí našich rodičů přivést na svět dítě. Bylo to rozhodnutí odpovědné a nesobecké – vyjadřující soucitný závazek rodičů pečovat o nás tak dlouho, dokud se o sebe nepostaráme sami. Tak je náš život od samého počátku naplněn láskou našich rodičů.
Navíc jsme od nejranějších stádií vývoje závislí na mateřské péči. Někteří vědci tvrdí, že duševní stav těhotné ženy, ať už je klidná či rozčilená, má přímý vliv na nenarozené dítě.
Také po porodu hraje láska důležitou roli. Sotva se ocitneme na tomto světě, začneme sát mléko z matčina prsu a ihned k ní přirozeně přilneme. Také ona, aby nás mohla kojit, musí cítit lásku, neboť hněv a nenávist by bránily tvorbě mléka.
První tři až čtyři roky našeho života jsou klíčovým obdobím vývoje mozku, pro jehož zdravý průběh je nejdůležitějším předpokladem láskyplný tělesný kontakt matky s dítětem. Pokud dítě nechováme v náručí a nekolébáme, pokud necítí z doteku přívětivost a lásku, jeho vývoj se naruší a mozek nebude moci správně dozrát.
Vzhledem k tomu, že dítě nemůže přežít bez péče druhých, je láska jeho nejdůležitější výživou. Štěstí dítěte, rozptýlení jeho strachu a rozvoj zdravé sebedůvěry – to vše přímo závisí na lásce, které se mu od ostatních dostane.
Mnoho dětí dnes vyrůstá v rozvrácených rodinách. Nepoznají-li vřelost, zřídka jsou později schopny mít své rodiče rády a také je pro ně často těžké milovat ostatní." *
O to těžší pro tyto děti je, vytvořit pak v dospělosti plnohodnotný, láskyplný, partnerský vztah. Od ranného dětství lásku skoro nepoznali a nyní nevědí, jak s ní zacházet, jak ji dávat dál, jak o ni pečovat a předávat ji dál ve svých dětech. Tak to jde stále dokola z generace na generaci. Stává se z toho začarovaný kruh, ze kterého je jen těžko úniku a to je velice smutné.
Zaujala mě kniha Garyho Chapmana Pět jazyků lásky, kde autor hovoří o citové nádrži o které se dozvěděl od Dr. Rosse Campbella, psychiatra specializovaného na léčení dětí a dospívajících. Popisuje zde, citovou nádrž, která je skryta uvnitř každého dítěte. Tato nádrž je tam proto, aby mohla být naplněna láskou. Když dítě od narození cítí, že je milováno, bude jeho vývoj normální a plnohodnotný. Ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná a nebude alespoň z části naplněna láskou, vývoj tohoto dítěte bude nějakým způsobem narušen a bude vybočovat z normálu. Podstatná část tohoto nenormálního chování je způsobena nenaplněnou touhou – prázdnou citovou nádrží lásky.
"Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětským fenoménem. Provází nás v dospělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav a doba jeho trvání je docela dobře předvídatelná. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět. Je totiž základem naší přirozenosti a středem našich tužeb. Lásku jsme potřebovali dávno předtím, než jsme se „zamilovali“ a budeme ji potřebovat tak dlouho, jak budeme žít." °
"V Americe nedávno skupina vědců hovořila o tom, že míra výskytu duševních onemocnění v jejich zemi je dosti vysoká – trpí jimi kolem dvanácti procent obyvatel. Z následující diskuse pak vyplynulo, že hlavní příčinou depresí není nedostatečné materiální zabezpečení, ale nedostatek lásky od ostatních.
Zdá se být zcela zřejmé, že ať jsme si toho vědomi nebo ne, od narození koluje v našich žilách spolu s krví i potřeba lásky. I kdyby se nám této lásky dostávalo jen od zvířete nebo od někoho, koho jinak považujeme za nepřítele, ať jsme děti nebo dospělí, budeme se jí cítit přitahováni.
Nikdo na světě se nerodí bez potřeby lásky. A to dokazuje, že ačkoli se o to některé moderní myšlenkové směry snaží, nelze ve skutečnosti lidské bytosti definovat pouze fyzikálně. Žádný, byť jakkoli krásný či vzácný hmotný předmět nemůže nahradit vědomí, že jsme milováni, neboť naše hlubší identita a pravá povaha spočívá v subjektivní přirozenosti mysli." *
Dávejme a bude nám dáváno, přejme a bude nám přáno. Ani si neuvědomujeme, jak jsou tato slova pravdivá. Měla by se stát naším každodenním mottem. Čím více budeme ze srdce Lásku dávat, tím více ji budeme dostávat a naše srdce se bude více a více projasňovat zářivým Božím světlem. A svět kolem nás bude krásnější. Vše je to o Lásce, celý svět a celý nekonečný Vesmír je o Lásce. Proto dávejme! Dávejme, ať stvoříme ten dnešní svět, alespoň o trochu krásnější, vždyť je to jen v naší moci a v našich silách ;) ॐ
* (J.S. Dalajlama: Soucítění a osobnost)
° (G. Chapman: Pět jazyků lásky)
- Duchovní cesta
CO JE TO NEBE A CO PEKLO?
Velký, drsný samuraj jednou navštívil malého mnicha.
"Mnichu!", vyštěkl hlasem zvyklým na okamžitou poslušnost, "uč mne o nebi a pekle!"
Mnich pohlédl vzhůru na mocného válečníka a odpověděl s naprostým opovržením:
"Učit tě o nebi a pekle? Tebe bych nemohl naučit ničemu. Jsi hloupý a špinavý. Jsi hanbou a urážkou pro samurajský stav. Kliď se mi z očí. Nemůžu tě vystát."
Samuraj se rozzuřil, celý rudý se třásl vzteky, neschopen slova. Vytasil meč a chystal se mnichovi setnout hlavu. Mnich se samurajovi zadíval zpříma do očí a tiše řekl:
"Tohle je peklo."
V tu chvíli se samuraj zarazil, neboť si uvědomil soucit mnicha, který riskoval život, aby mu ukázal peklo. Zahodil meč a padl na kolena, naplněn vděčností. A mnich tiše dodal:
"A tohle je nebe."
Velký, drsný samuraj jednou navštívil malého mnicha.
"Mnichu!", vyštěkl hlasem zvyklým na okamžitou poslušnost, "uč mne o nebi a pekle!"
Mnich pohlédl vzhůru na mocného válečníka a odpověděl s naprostým opovržením:
"Učit tě o nebi a pekle? Tebe bych nemohl naučit ničemu. Jsi hloupý a špinavý. Jsi hanbou a urážkou pro samurajský stav. Kliď se mi z očí. Nemůžu tě vystát."
Samuraj se rozzuřil, celý rudý se třásl vzteky, neschopen slova. Vytasil meč a chystal se mnichovi setnout hlavu. Mnich se samurajovi zadíval zpříma do očí a tiše řekl:
"Tohle je peklo."
V tu chvíli se samuraj zarazil, neboť si uvědomil soucit mnicha, který riskoval život, aby mu ukázal peklo. Zahodil meč a padl na kolena, naplněn vděčností. A mnich tiše dodal:
"A tohle je nebe."
-
Naše slabost nás někdy zlobí a zahanbuje
Naše každodenní pády patří k lidské podstatě. Jsme lidé křehcí. Přesto nás ale naše slabost někdy zlobí a možná zahanbuje. Jen těžko se s ní vyrovnáváme. Nemáme chuť pohledět jí do očí. Mylně se domníváme, že přijmout vlastní slabost by znamenalo prohrát.
Svá omezení se snažíme ukrývat
Neptáme se, co se svými omezeními dělat. Spíš se je snažíme důmyslně ukrývat. Využíváme při tom všech možných dostupných obranných mechanismů, naučených postupů a prostředků. Tak ukrýváme své svědomí jako malé děti pod polštář nevědomí. A předstíráme, že nic nevidíme.
Vyznej svou slabost před Bohem
Co si počít s vlastní slabostí? "Nevyužívej své chytrosti, abys ušetřil sám sebe. Třebaže jsi slabý, riskuj – vyznej celou svou slabost před Bohem, nemáš-li pokoj. A on sám bude všechno řídit tak, že to dokážeš snášet. Díky přijatému riziku zachráníš své svědomí.
- TEMNÁ OBDOBÍ ŽIVOTA-I temná období života mohou být dobrými učiteli.
-
Bůh totiž může působit i v naší temnotě,
tam, kde my nemáme nic pod kontrolou.
I temnota nás může mnohému naučit,
může nám otevřít oči pro věci,
které bychom jinak nepoznali.
Jako je rok proměňován ročními obdobími,
tak je člověk proměňován obdobími radosti,
krize a nakonec smrtí a vzkříšením.
Zdá se, že není jiná cesta růstu a proměny.
Vyhýbáme-li se úzkostlivě temnotě,
vyhýbáme se napětí, duchovní kreativitě
a nakonec i proměnění.
Bůh totiž může působit i v naší temnotě,
tam, kde my nemáme nic
pod kontrolou.
Bože ty znáš můj život,
ty víš, kde a jak
prožívám svou temnotu já.
Vstupuj, prosím,
i do mé temnoty
se svou uzdravující
a zachraňující mocí.
