svědectví a postřehy
STRACH
Víme, že Kristus nazval svět, který lidé obývají, místem soužení. „Na světě soužení mít budete.“Lutherův překlad mluví o strachu; „Na světě máte strach.“ Ježíš nás proto nijak nekárá, pouze to konstatuje. Má porozumění pro naši situaci. Zná svět tak dobře, že nám náš strach nijak nevymlouvá. Svět je takový, že člověk má všechny důvody k tomu, aby ho měl.
Předtím, než Ježíš vyšle své učedníky, zbavuje je strachu trojnásobnou mocnou výzvou:„Nebojte se!“ Pak následuje jeho památný výrok o ptácích: „Zdali nebývají prodáváni dva vrabečkové za penízek? A přece ani jeden z nich nepadá na zem bez Otce Vašeho. Vaše pak i vlasy na hlavě všecky sečteny jsou. Proto nebojte se, dražší jste vy nežli mnoho vrabců.“ Ještě výmluvněji je to řečeno v kázání na hoře: „Hleďte na ptactvo nebeské – neseje ani nežne ani neshromažďuje do stodol, ale Otec váš nebesský živí je.“ (Nový zákon, Matouš 6,26) Pták žije z toho, co najde. Stále je v pohybu, proto si nemůže dělat zásoby. K životu mu stačí málo, jen to nejnutnější. Nesní víc, než potřebuje. Napije se z kaluže nebo z jezera, ale vždy vypije jen tolik, kolik potřebuje. Ani ho nenapadne, že by mohl vypít celé moře. Ať je to střízlík nebo orel, král vzduchu, vždycky je takový, jaký je. Netouží dostat jiné peří. Nepokouší se přidat jediný loket k délce svého života. Naproti tomu člověk se stará o pokrm i nápoj. Ve své neukojenosti shromažďuje pošetilé poklady. Člověk chce vypít moře a činí si na ně nárok. Dělá si takové zásoby, že by v den své smrti měl ještě sto let co jíst.
Proto, právě proto je v bohatém božím světě tolik hladových. Strach a starost o živobytí vedou lidi k tomu, aby se pokoušeli získat moře, zatímco by jim stačila studánka nebo sklenice vody. Ze sobectví a hrabivosti si bereme podíly, které nám nepatří. Zatímco my vyhazujeme jídlo do popelnic, v jiných zemích se modlí za to, aby měli alespoň kousek suchého chleba pro své děti.
Bůh stvořil zemi k obývání a stvořil ji tak, aby nás uživila všechny. Avšak člověk je na zemi špatným pánem. Menšina si přivlastnila to, co bylo určeno pro všechny, a pak se ještě arogantně ptáme: „Jak může Bůh dopustit, že lidé umírají hlady?“
Bůh svěřil člověku vládu nad zemí. Jak to tady dnes vypadá, je všechno naše práce. Za všechno si můžeme jenom my sami. Přestože jsme napáchali ve světě i ve svém životě mnoho zla, které se následně stalo zdrojem našeho strachu a neustálých obav, Bůh nás nezavrhl. Stále je zde připraven s otevřenou náručí a útěchou. „Nebojte se“ je v Bibli nejčastějším pokynem. V době, ve které žijeme se nabízejí tisíceré obavy – mamografy a testy na prostatu, budoucnost našich dětí, jejich současnost, finanční zabezpečení nyní i v důchodu, jistota zaměstnání, dopravní nehody, terorizmus, zločinnost. Bojíme se, že nedostaneme práci, kterou chceme, partnera, po němž toužíme, a když je máme, bojíme se, že je ztratíme. Tváří v tvář takovým obavám poukazuje Ježíš na lilie nebo vrabce a tiše říká: „Důvěřujte. Hledejte nejprve království nebeské. . .“
Důvěra nevylučuje všechny špatné věci, které možná nastanou, ať už náš strach vyvolalo cokoli. Důvěra nám dává ventil pro pocit úzkosti a novou odvahu – Boha. Přenechte problematické stránky života Jemu – stejně není většina z nich v naší moci. „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (Nový zákon, Filipským 4, 6 a 7)
Apoštol Pavel toto vše velmi jednoduše vyjádřil v dopise Timoteovi: „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne“. (Nový zákon, 2. Timoteovi 1, 12)
Vysvětlení Pavlových slov je prosté. Kdybyste seděli na letišti, vedle sebe zavazadlo, na chvíli byste se dali do řeči s nějakým člověkem a pak byste zjistili, že vaše zavazadlo je pryč. Co byste dělali? Asi byste šli za pracovníky letiště a požádali je, zda by vám zavazadlo pomohli najít. Odpověď by však pravděpodobně zněla: „Je nám líto, ale nejde to.“ Zavazadlo bylo vaše, vy jste za ně nesli zodpovědnost, takže ji nyní nemůžete svalit na leteckou společnost.
Pokud byste však zavazadlo předali do rukou společnosti a po příletu byste je nenašli, měli byste plné právo žádat aerolinky o vyřízení záležitosti. Co z toho vyplývá? Aerolinky jsou zodpovědné jen za to, co jim svěříte. Za to, co si ponecháme u sebe, co jim neodevzdáme, za to žádnou odpovědnost nenesou.
A přesně to měl apoštol Pavel na mysli. Byl si naprosto jistý, že Bůh - Ježíš Kristus - bude střežit vše, co mu Pavel svěřil. Přijďte ke kříži, odevzdejte se do Kristovy péče a poznáte ten rozdíl v životě s Ním a bez Něho.
VINA
Vina je pocit, který zná naprosto každá lidská bytost. Prvotní a nejčastější reakcí na pocit viny bývá snaha daný problém zlehčovat. Tento přístup nás vede k domnění, že vina je vynucená reakce, vytvářená zejména náboženstvím (především křesťanstvím).
Nejrozšířenější způsob, jak se viny účinně zbavit je potlačit ji pýchou. Sebeospravedlňování dokáže najít geniální důvody a lidská mysl mnohdy nemá sebemenší zábrany sehnout se pro výmluvu velmi nízko. Tendenci „vyjít z toho dobře“, když na sobě cítíme obviňující pohledy, se ubrání málokdo. Většina lidí však nikdy neuzná, že kamenem úrazu je jejich vlastní pýcha, kterou tak snadno rozeznávají u druhých. Kolik miliónů lidí nikdy neokusí krásu života s Bohem díky pýše, která jim nedovolí přiznat Bohu osobní vinu. Přitom odmítnout uznat vlastní selhání, není úspěch, ale sebeklam. Pýcha nás izoluje od každého hlasu volajícího po zamyšlení nad sebou samým.
Jedním z nejmučivějších způsobů, jak naložit s vinou, je skrýt ji a žít ve strachu z odhalení. Jenže skrývaná špatnost zřídka končí u toho, kdo ji v sobě přechovává. Bolest se dříve či později přenese na další osoby, obvykle na ty nejbližší.
Nejzákeřnější způsob, jak naložit s vinou, je převléci jí do nevinnosti. Milióny lidí žijí v iluzi vlastní nevinnosti. Takoví lidé se s úmyslem ukázat, že křesťanská víra je nespravedlivá, často ptají: „Chcete snad říci, že ten a ten, který vedl tak dobrý život, skončí v pekle?“ Možná by bylo namístě zeptat se tazatele, zda sám vedl tak dobrý život, jako ten, jehož jména použil coby symbolu svatosti.
Podle křesťanství je odpověď na tuto otázku snadná – Ježíš Kristus nepřišel na svět, aby ze špatných lidí udělal dobré. Nebe není pro „dobré“ lidi, ale pro ty, kteří jsou ochotni přiznat si, že dobří nejsou a přijmout víru v Ježíše Krista jako jedinou možnou cestu ke spasení.
„. . . víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných, nýbrž vírou v Krista Ježíše.“ (Nový zákon, Galatským 2, 16)
„Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná." (Galatským 2, 21)
Vina je reálnou zkušeností života. Všichni doplácíme na svět, který si logicky zdůvodňuje, proč neodpouštět. V jakém kontrastu ke světu je vznešené odpuštění, které od Boha můžeme získat osobně! Boží milost silou plného odpuštění směřuje přímo k lidské vině a nadobro ji vymazává.
Ježíš nepřišel pro dokonalé lidi, ale pro ztracené, nešťastné a vinami obtížené. . . pro takové, kteří křičí po záchraně.
LÁSKA
Laskavost bez lásky činí člověka pokryteckým,
spravedlnost bez lásky činí člověka tvrdým,
vlastnictví bez lásky činí člověka lakomým,
povinnost bez lásky činí člověka mrzutým,
pravda bez lásky činí člověka kritickým,
víra bez lásky činí člověka fanatickým.
Život bez lásky je prázdný. . .
To nejdůležitější, co se máme zde na zemi naučit, je milovat – protože Bůh je láska. Láska je základem všech přikázání:
„Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš." (Nový zákon, Galatským 5, 14)
Není nijak snadné naučit se nesobecky milovat. Naší soběstředné povaze to jde proti srsti. Proto na to máme celý život.
Láska by měla být tvou nejvyšší prioritou, hlavním cílem, největší ambicí. Láska není jen dobrá součást tvého života – je to jeho nejdůležitější součást. Proč? Protože život bez lásky je bezcenný. Bůh nám v Bibli říká, že v životě nejde o nic víc než o vztahy. Čtyři z desatera přikázání se týkají našeho vztahu k Bohu, zatímco šest zbývajících našeho vztahu k lidem. Ale všech deset se týká vztahů!
Ježíš Kristus shrnul to, na čem Bohu nejvíc záleží, do dvou výroků:
„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ,Miluj svého bližního jako sám sebe.´Na těch dvou přikázání spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Nový zákon, Matouš 22, 37 – 40)
V tomto výroku Ježíš shrnul poselství celé Bible, a tedy i křesťanství. Bůh miluje člověka, a protože jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, máme i my milovat – Boha a lidi.
V životě nezáleží na tom, čeho jsi dosáhl nebo jaké věci jsi získal – v životě záleží na vztazích.
ŽIVOT MINUS LÁSKA ROVNÁ SE NULA
Láska je věčná. „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ (Nový zákon, 1. Korintským 13, 13)
Láska po sobě zanechává dědictví. Pokud chceš, aby po tobě na zemi zůstalo něco trvalého, tak to nebude bohatství nebo nějaké výkony, ale to, jak jsi jednal s jinými lidmi.
Člověk, který umírá vám nikdy neřekne: „Přineste mi mé diplomy! Chci se na ně ještě jednou podívat. Ukažte mi mé ceny, mé medaile a zlaté hodinky, které jsem dostal.“ Když náš pozemský život končí, lidé se neobklopují předměty. Toužíme, aby kolem nás byli lidé, které milujeme. Je moudré tuto pravdu pochopit raději dříve než později. Nečekej na smrtelnou postel, abys pochopil, na čem v životě nejvíc záleží. Nemusíš se jí dožít. Až budeš přemístěn na věčnost, necháš zde všechno. S sebou si vezmeš pouze svůj charakter a právě to je důvod, proč právě na něm máme nejvíce pracovat.
Můžeš dávat bez lásky, ale nemůžeš milovat bez dávání. Bůh tak miloval svět, že dal . . . Láska znamená, že se pro někoho něčeho vzdáváš. Nejžádanějším darem lásky nejsou démanty nebo růže. Je to pozornost – čas. Proč je tato chvíle ten nejlepší čas k prokázání lásky? Protože nevíš, jak dlouho k tomu budeš mít příležitost. Okolnosti se mění. Lidé umírají. Děti rostou. Zítřek ti nikdo nezaručí. Chceš-li vyjádřit lásku, udělej to raději teď.
LÁSKA NEJVYŠŠÍM DAREM
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všechno, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné. . .
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska." (Nový zákon, 1. Korintským 13, 1 – 13)
Milý čtenáři, zakusil jsi někdy takovou lásku? Pokud ano, jsi šťastný člověk! Pokud ne, tak ti s radostí oznamuji, že takovou láskou miluje každého člověka Bůh. On tě nejen miluje, ale chce svou láskou naplnit také tebe. Možná tě zklamal někdo, kdo o sobě tvrdí, že věří v Boha, a přitom to svým chováním popírá. I to je možné a naneštěstí docela časté. Také s tím mám zkušenosti. Lidí, kteří si na křesťany jen hrají, je docela dost. Ježíš Kristus na to sám upozornil, když řekl: „Ne každý, kdo mi říká ´Pane´, vejde do království nebeského; ale jen ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“
Apoštol Pavel v listu Římanům napsal následující: „Ty tedy poučuješ druhého, ale sám sebe neučíš? Hlásáš, že se nemá krást a sám kradeš? Říkáš, že se nesmí cizoložit a sám cizoložíš? . . . Zakládáš si na zákoně a sám přestupováním zákona zneuctíváš Boha? Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi národy, jak stojí psáno.“
Ano, je to tak! Církve i jednotliví křesťané se mnohdy chovali a chovají tak, že lidi spíše odpuzují. I mně nějakou dobu trvalo než jsem pochopila, že Boha nemohu posuzovat podle lidí. Člověk vždycky v něčem zklame, a to i v případě, že má ty nejsvatější úmysly. Chybovat je lidské. Tím samozřejmě nechci omlouvat zvěrstva, která byla páchána ve jménu Ježíše Krista!!! Chci tím říct, že dokonalou lásku nabízí jedině Bůh – ten nikdy nezklame. Člověk ano.
A tak, nekoukejme na to, co dělali nebo dělají jiní. Máme možnost dělat to jinak – lépe. Každý by měl začít sám u sebe. Posuzovat druhé je příliš snadné a v ničem to člověku neprospěje. Jakmile se upřímně podíváme sami na sebe, zjistíme, že to také není žádná sláva. Problém je v tom, že používáme jiný metr na sebe a jiný na druhé.
Je to smutné, ba neomluvitelné, že církev v minulosti i v současnosti už tolikrát zklamala a místo zvěstování lásky a milosti, zvěstovala pravý opak. Zatímco člověk své názory mění, Boží slovo překrucuje a podle potřeby převléká kabát, Bůh zůstává stále stejný. My lidé nemáme dostatek lásky mnohdy ani sami pro sebe. Bůh však miluje každého člověka způsobem, který se vymyká našemu chápání. Ze srdce přeji i Tobě, který právě čteš tyto řádky, abys mohl poznat krásu nezměrné Boží lásku osobně.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha,
protože Bůh je láska. . .
(Nový zákon, 1. list Janův 4, 8)
Stvořil Bůh zlo?
Na jedné univerzitě položil profesor svým studentům otázku: „Stvořil Bůh všechno, co existuje?“ Jeden ze studentů nesměle odpověděl: „Ano, stvořil.“ „A stvořil Bůh opravdu všechno?“ – ptal se dál profesor. „Ano pane,“ – odpověděl student. Profesor pak pokračoval: „Jestliže Bůh stvořil opravdu všechno, znamená to, že stvořil také i zlo, které existuje. A díky tomuto principu je i jednání nás samotných tomu podřízeno. Bůh je zlo.“
Když tato slova student vyslechl, ztichl. Profesor byl sám se sebou spokojený. Najednou zvedl ruku jiný student: „Pane profesore, mohu Vám položit otázku?“ „Samozřejmě,“ – odpověděl profesor. Student se postavil a zeptal se: „Existuje chlad?“ „Co je to za otázku, samozřejmě že ano! Tobě nikdy nebylo chladno?“ Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval: „Ve skutečnosti, pane, chlad neexistuje. V souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka i předměty můžeme vědecky popsat a určit jejich vyzařovanou tepelnou energii. Nikdy však ne jejich vyzařovaný chlad. Chlad nemá svoji jednotku, kterou bychom ho mohli změřit. Pojem chlad jsme si vytvořili my, lidé, abychom mohli popsat to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.“
Student dále pokračoval: „Pane profesore, existuje tma?“ „Samozřejmě, že existuje!“ – odpověděl profesor. Student pokračoval: „Znovu nemáte pravdu, tma stejně tak neexistuje. Ve skutečnosti je tma jen díky tomu, že není přítomno světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá dokonce rozložit a můžeme zkoumat jeho spektrum, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, kterou bychom ji mohli měřit. Tma je jen pojem, který si opět vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.“
Následně se mladík zeptal: „Pane, existuje tedy zlo?“ Tentokrát profesor nejistě odpověděl: „No jistě, děje se to samozřejmě každý den. Brutalita ve vztazích mezi lidmi, trestné činy, násilí, všechno to není nic jiného, než projev zla.“ Na to student odpověděl: „Zlo neexistuje, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti lásky v srdci člověka. Zlo vzniká právě tak, jak vzniká tma nebo chlad. Tedy nepřítomností světla, tepla a lásky.“ Profesor zmlkl a sednul si.
Bůh a utrpení.
Jednou z nejčastějších otázek, které dostávám od novinářů, je, proč Bůh dopouští na světě tolik utrpení. Sám jsem se touto otázkou vícekrát zabýval, a to ne kvůli neodbytným reportérům, ale proto, že opravdu trpím, když slyším o utrpení druhých. Proč Bůh dopouští utrpení? Je to stejné, jako kdyby jste se mohli zeptat ministra dopravy, proč dopouští na cestách nehody. Bezpochyby by odpověděl také obviněním a poukázal by na pravidla silničního provozu. "Nehody a s nimi spojené utrpení lidí jsou důsledkem porušování zákonů," odpověděl by. Lidé trpí z jednoho prostého důvodu - ignorují knihu Božích pravidel, Bibli, a potom je všechno vzhůru nohama. Náš Stvořitel ví přesně, jak nás stvořil a co nám škodí. Má starostlivé a ochraňující srdce, a proto nám říká: "Nebudeš dělat to to a to..." Tyto pokyny nejsou zákonem, který nám má kazit radost ze života. Bůh dobře ví, že naše psychika nezvládá hřích a je jím trápená. Než začneme používat nové zařízení, je moudré si přečíst návod k použití. Lidé si dávají pozor, aby nepoškodili nový přehrávač či novou myčku, ale zdá se, že jim nepřijde škoda zničit svého ducha a duši jedem hříchu.
evangelista Reinhard Bonnke
KDO JE KŘESŤAN?
KDO NENÍ KŘESŤAN
Křesťan není člověk, který se narodil v křesťanské zemi. Není to ani člověk, který žije svůj život podle biblických hodnot. Křesťanem se nestáváme dokonce ani tehdy, když věříme v nějakou vyšší moc nebo v Boha. Lidé, kteří se snaží dobře žít, pomáhat druhým, neubližovat bližním a respektovat ostatní, jsou velkým pokladem každé společnosti, ovšem křesťany to z nich nedělá. Dokonce ani navštěvování církve, křest, četba Bible či modlení z člověka křesťana neudělá. Tedy ne každý, kdo chodí do církve a chová se „křesťansky“ je křesťan. Pro mnoho lidí toto všechno jsou pouhé odkazy předků, tradice, které z nostalgie dodržují. Co tedy křesťanství skutečně je?
CO JE OPRAVDOVÉ KŘESŤANSTVÍ?
Skutečný křesťan je ten, kdo má osobní vztah s Ježíšem Kristem. Celé křesťanství je postaveno na této Boží osobě. V rozhovoru s židovským učencem Nikodémem Ježíš prohlásil, že „nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (Nový zákon, Jan 3, 3) a dodává: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3, 16)
Křesťanem je tedy ten, kdo se znovu narodil – to znamená zemřel starému životu. Takový člověk musí v první řadě uznat, že před svatým Bohem nemůže obstát a že Ježíš Kristus zemřel na kříži právě za jeho hříchy. A pak vyznat svými ústy (nahlas) Ježíše Krista jako svého Spasitele. Apoštol Pavel to v listu Římanům píše jasně: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“
Co se tedy stane, když tak učiníš?
1. Získáš život věčný.
2. Staneš se Božím dítětem. Křesťanství je více než jakási duchovní nauka a seznam pravidel, která musíš dodržovat. Je to osobní vztah s Bohem – Ježíšem Kristem – který mění lidské životy.
3. Stane se s tebou proměna, která má obrovský význam. Tvé hříchy byly odpuštěny a vymazány a ty ses stal úplně novým člověkem. Obrátil ses doslova o 180 stupňů, proto se tomuto procesu říká také OBRÁCENÍ. Stal se z tebe člověk, jehož hodnoty a priority se naprosto změnily.
4. Kromě toho se stane ještě jedna velmi důležitá věc – sestoupí na tebe Duch svatý.
Duch svatý je osoba. Není to žádná Boží činná síla ani energie. Je to plnohodnotná osoba, která cítí, myslí, rozhoduje se. Je osobou Boží trojice, spolu s Otcem a Synem, proto my křesťané říkáme, že Bůh je trojjedinný. Tyto tři Boží osoby jsou si navzájem rovnocenné, avšak každá má trochu jinou funkci:
Bůh Otec – Stvořitel – je tvůrcem vesmíru, nebe, země i člověka. Přebývá v nepřístupném světle. Boha Otce nikdy nikdo neviděl, Jeho pohledu však neunikne nic. V Bibli se píše:
Není tvora, který by se před Ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ (Židům 4, 13)
Sami před sebou i před druhými lidmi můžeme skrývat kdeco, ale před Ním neskryjeme nic.
Bůh Syn – Spasitel – je Bůh, který přišel na zem v lidském těle, aby položil Svůj život za naše hříchy. Bez této oběti, bychom se nikdy do Boží blízkosti nedostali. I lidé jsou schopni velkých obětí, ale žádná z nich nám nepřinese spasení. Pouze Ježíšovu oběť Bůh Otec přijal, protože byla dokonale čistá.
Bůh Duch svatý – je Bůh, který po nanebevzetí Ježíše Krista sestoupil na zem, aby zde pokračoval v Jeho započatém díle. Díky působení Ducha svatého mohla vzniknout první církev. Jeho úkolem je oslavit Ježíše Krista a uvádět lidi do pravdy.
PRÁCE DUCHA SVATÉHO
Je to Duch svatý, který nám dává víru v Ježíše Krista. Lidské argumenty – a jsem si plně vědoma toho, že ani to, co zde píšu – nemají moc člověka přesvědčit. Když ale přijde tato Boží osoba, člověku se najednou otevřou oči a prohlédne. Víra je dar a ten buď člověk dostane nebo nedostane – o tom právě rozhoduje Duch svatý.
Ducha svatého má každý křesťan – tedy alespoň na začátku, kdy uvěří. Otázkou je, zda se Jím nechá vést. Duch svatý k nám promlouvá tichým hlasem, aby nás potěšoval, povzbuzoval, napomínal, vyučoval, dodával nám víru, sílu a odvahu. Dává nám poznání a moudrost:
„Nám to však Bůh zjevil skrze Ducha: Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.“ (Nový zákon, 1. Korintským 2, 10 – 11)
Duchem svatým byli naplněni lidé, kteří psali Bibli. Přestože byla psána v rozmezí 1,5 tisíce let, vše na sebe navazuje a působí jako celek. Skrze Bibli k nám promlouvá Bůh.
„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti. . .“ (Nový zákon, 2. Timoteovi 3,16)
„Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ (Nový zákon, Římanům 8, 9)
Z toho plyne, že křesťan, který páchá ničemnosti, klame sám sebe. Takový člověk ani nemůže mít jistotu spasení, protože tu dává právě Duch svatý a nikdo jiný. To, že jsme se vydali správnou cestou, ještě neznamená, že dojdeme do cíle. Pokud se křesťan nenechá vést Duchem svatým, tak ten dříve či později od takového člověka odstoupí a nechá ho napospas vlastním plánům a nápadům. Proto tolik zvěrstev v dějinách církve, proto tolik pokroucených výkladů Bible, proto tolik sekt, zbytečných dohadů, rozporů, rozkolů, rozdělení a nenávisti.
Bez Ducha svatého se z křesťana stává pokrytec. Takový dokáže napáchat větší škody než naprostý bezvěrec.
POKRYTECTVÍ
Ježíš neměl rád pokrytce. Takovými ukázkovými pokrytci byli farizeové – židovští duchovní vůdcové, kteří sice dodržovali Boží přikázání, ale pojmy jako láska a milosrdenství jim byly většinou naprosto cizí. Kladli velký důraz na vnější formu zbožnosti, ale k vnitřní proměně u nich mnohdy nedocházelo. Ježíš proti nim velmi tvrdě vystupoval a při každé příležitosti je káral. Proto se jim stal trnem v oku a rozhodli se Ho ukřižovat. Tím však pouze naplnili Boží vůli, protože právě za tímto účelem Ježíš přišel na zem. Byli mezi nimi i jedinci, kteří svůj omyl poznali a v Božího Syna uvěřili.
Podívejme se nyní, jaký byl Ježíšův názor na pokrytce:
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami! . . . Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! . . . Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“ (Nový zákon, Matouš 23, 13 – 28)
Fakt, že se v Bibli můžeme dočíst i takto tvrdá slova, která jsou adresována nejen židovským duchovním, ale i těm církevním, dokazuje, že Bible není výmyslem církve. Kdyby tomu tak bylo, tak tohle byste v ní určitě nenašli. Ježíš nikomu nestranil a vše nazýval pravým jménem. Pokud by Bible byla dílem církve, vypadala by úplně jinak. Nemyslíte?
Možná si teď kladete otázku: „Když se tedy stačí nechat vést Duchem svatým, tak proč se obtěžovat s církví?“
CÍRKEV – BOŽÍ RODINA
Následování Krista neznamená jen to, že něčemu věříme, ale i to, že někam patříme. Jsme členy jednoho těla – církve. Bible nezná žádné osamělé svaté nebo duchovní poustevníky izolované od ostatních věřících. Členství v Boží rodině není něco nedůležitého. Ježíš řekl: . . .
“zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“. (Nový zákon, Matouš 16, 18)
Církev je natolik důležitá, že Ježíš pro ni zemřel na kříži:
„Kristus si zamiloval církev a sám se pro ni obětoval.“ (Nový zákon, Efezským 5, 25)
Bible nazývá církev „nevěstou Kristovou“ a „tělem Kristovým“. Také nám říká, že křesťan bez sboru je jako úd bez těla, ovce bez stáda nebo dítě bez rodiny. Církev – místní sbor, do kterého chodíš, je třída, v níž se učíš vycházet s ostatními členy Boží rodiny. Pouze pravidelným kontaktem s obyčejnými, nedokonalými věřícími se můžeme naučit skutečnému obecenství. Zde si cvičíš své duchovní svalstvo. Zdá se, že být svatý je snazší, pokud nemáš kolem sebe jiné lidi, kteří „maří“ tvé zájmy. Taková svatost je ale falešná – neprozkoušená. Izolace plodí sebeklam – je totiž snadné domnívat se, že jsme zralí křesťané, pokud nám nikdo nedělá problémy. Skutečná zralost se však projevuje ve vztazích.
Nikdo z nás není imunní vůči pokušení. V určité situaci jsme ty i já schopni jakéhokoli hříchu. Bůh to ví, a proto nám přikázal, abych si navzájem pomáhali udržet se na správné cestě. Bible říká: „Povzbuzujte se navzájem den co den . . . aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil.“ (Nový zákon, Židům 3, 13)
ZKLAMÁN CÍRKVÍ
Čím dříve se zbavíme iluze, že církev musí být dokonalá, abychom ji mohli milovat, tím dříve přestaneme něco předstírat a přiznáme si, že všichni jsme nedokonalí a potřebujeme milost. Na dveřích každého sboru by mělo být napsáno – toto místo je vyhrazeno pro hříšníky, kteří potřebují milost, nikoliv pro ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí. Neboť je psáno:
"Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil.“ (Starý zákon, Kazatel 7, 20)
Kolikrát je docela zábavné poslouchat jak se někdo přiznává k nejrůznějším prohřeškům, aby se pak následně zjistilo, že to vlastně není nic tak hrozného. Ano, k malým chybám se přiznáváme, abychom ostatní přesvědčili, že velké nemáme. Lidé se často pyšní dobrým svědomím jen proto, že mají krátkou paměť. Somerset Maugham napsal: „Kdybych si zapsal všechny své myšlenky a všechno, co jsem kdy učinil, lidé by mě nazvali zvrácenou zrůdou.“ Co k tomu dodat? Před Bohem jsme všichni na stejné lodi. Možná je načase odhodit masky a přiznat si pravdu o sobě samých. Pokud přestaneme nastavovat zrcadlo druhým a namíříme ho alespoň jednou v životě na sebe, tak zjistíme, že jediná naděje, kterou máme, je Ježíš Kristus – Náš Spasitel.
ČLOVĚK SI MNOHDY MYSLÍ, ŽE MUSÍ NEJPRVE NĚKOHO PORAZIT, ABY MOHL ŽÍT VÍTĚZNÝ ŽIVOT.
EVANGELIUM NABÍZÍ VÍTĚZSTVÍ NAD SEBOU SAMÝM A SMÍŘENÍ SE VŠEMI.
Šance pro každého
Ježíš se zeptal: "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ?Synu, jdi dnes pracovat na vinici.? On odpověděl: ?Mně se nechce,? ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ?Ano, pane,? ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?" Odpověděli mu: "Ten první." Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu." (Mt 21,28-32)
Ježíš přichází s překvapivou zprávou:
Opovrhovaní celníci a nevěstky vcházejí do Božího království.
Nevídaná šance je tu pro každého, kdo se v životě ocitl na dně,
kdo ztratil všechno - lásku, naději, víru v budoucnost,
pokud Krista uslyší, vstane a svou naději vloží v něj.
Je tu však vždy i šance pro každého ;stále spravedlivého
který žije v zajetí svých falešných představ o sobě i druhých,
ve kterých nemá Bůh místo,
pokud Krista uslyší a svůj život vloží do jeho rukou.
Bůh stojí o každého; nic v našem životě mu není překážkou
Volá: Jdi dnes pracovat na mou vinici!
Odvahu, stojí za to vstát a jít za ním!
-
SVĚDECTVÍ PĚSTOUNKY
Přijaté děti vám ukážou život a hodnoty v úplně jiném světle.
Včera se ke mně přišla přitulit moje poslední přijatá dcera, která je u nás teprve pár měsíců. Je jí jedenáct let a je v období, kdy se s naší rodinou sžívá, kdy se vymezujeme, oťukáváme a prohlubujeme náš vztah. U staršího dítěte to asi nikdy není období bezkonfliktní, ale je úžasné, neopakovatelné a nevratné. Mě tohle období fascinuje právě svou nepředvídatelností, svými vzlety, propady a zvraty. A tak dítě, které se ještě před chvílí „vztekalo“ kvůli nějaké blbosti, o deset minut později přišlo a zašeptalo: „To je ale štěstí, že jsi mě našla.“
Kdybych tenhle příběh četla kdysi, coby žena-nepěstounka, určitě bych si řekla: „No jo, jasně, má to holka štěstí.“ A ještě bych si pomyslela: „Zachránili ji z ústavu, ta jim ale musí být vděčná.“ Jenže já jsem už osmým rokem pěstounka. Za tu dobu jsem přijala tři holky starší jedenácti let a jednu pětiletou holčičku. Vychovávám děti s diagnózami mentálního postižení, posttraumatického stresového syndromu, hraničního intelektu, poruch emocí a Aspergerova syndromu. Moje děti nejsou bezproblémové a život s nimi není procházka růžovou zahradou. Je to spíš náročný adrenalinový sport. A přitom si dnes a denně uvědomuju, že to já jsem ta šťastná, že já jsem ta obdarovaná.
Nezažijete nudu
Kdybych je neměla, byl by můj život nudně předvídatelný. U svého biologického dítěte bych se asi neradovala z toho, že už nepropadá na speciálním učilišti a že už tolik nekrade. Asi bych u něho nedokázala patřičně ocenit, že se se mnou přijde pomazlit nebo že bojuje o mou pozornost. U biologického dítěte bych považovala za samozřejmost, že si ke mně vytvoří dobrý vztah. U přijatého dítěte nemohu považovat za samozřejmost vůbec nic. A proto cokoli, co se povede, jakýkoli mravenčí krůček kupředu je prostě takový XXX bonus - asi jako by vám nabídli lukrativní dovolenou zdarma pro celou rodinu i s plnou penzí a denní finanční rentou. Přijaté děti vám ukážou život a hodnoty v úplně jiném světle.
Je asi málo lidí, kteří by si dobrovolně vybrali „moje“ děti. Byly už starší, s různými handicapy, minimálně jedno z nich je romského původu. Navíc i to „moje“ je relativní. „Moje děti“ jsou u mne v pěstounské a poručnické péči. Znamená to, že mají i své biologické rodiče. A jejich kořeny je třeba respektovat - i když jim rodiče třeba ublížili, i když by se o ně nedokázali postarat, i když se o ně třeba vůbec nezajímají…
Přes to, nebo možná právě proto jsou to děti, které mi daly tak strašně moc. Naučily mě kreativitě, asertivitě, toleranci a pokoře. Donutily mě, abych poznala sama sebe - své silné a slabé stránky, i své limity. Teprve s nimi jsem pochopila, co to znamená, když člověk někoho miluje. Proto, abych si k nim vytvořila hezký vztah, nepotřebuji, aby byly perfektní či aby uspokojovaly moje potřeby, není nutné, aby mi byly vděčné, a není třeba, aby milovaly jenom mne - mají právo milovat i své selhávající biologické rodiče.
Naučily mě smát se věcem, které ostatním ani k smíchu nepřipadají. Naučily mě, že úspěch je relativní a běžnými prostředky neměřitelný pojem. Naučily mě vážit si maličkostí a ocenit každou klidnou minutu. Naučily mě - bývalou perfekcionistku orientovanou na výsledky - vnímat život jinak - barevněji a snad i s větším nadhledem. Naučily mě zodpovědnosti za druhé. V těch nejtěžších krizových situacích jsem si často uvědomila, že pro tyhle děti jsem možná poslední šance na rodinu, kterou mají. A právě tohle vědomí mi občas umožnilo vydržet i věci neběžné - a de facto zachraňovalo náš vztah.
Nejdůležitější je dát šanci
Co tedy je nebo by alespoň mělo být podstatou pěstounské péče? Určitě dát šanci žít v rodině dětem, o které je malý nebo žádný zájem. Dětem, které již zažily přinejmenším jedno podstatné životní zklamání. Myslím, že mezi dětmi v ústavech je jen málo těch, které by rodinu opravdu nepotřebovaly nebo které by v rodině nedokázaly žít. Po zkušenostech, které mám, mohu s klidným svědomím potvrdit, že má smysl dát šanci dětem starším, romským, dětem s handicapy, dětem s velkou citovou deprivací, dětem, které nejsou právně volné. I takové děti mohou v rodině rozkvést. Právě takové děti leckdy rodinu zoufale potřebují. A zároveň tím dáváme šanci i sami sobě - šanci poznat se, šanci věnovat se něčemu, co má smysl, šanci mít někoho rád. Mít rád bez očekávání velkých výsledků a bez nároku na vděčnost. Podstatou je děti přijímat - i s jejich limity, traumaty a kořeny. Přijímat je takové, jaké jsou. A snažit se nevzdávat péči o ně, i přes problémy, i přes jejich opakovaná selhávání.
Dobrý ústav může dát dětem skoro všechno - kromě lásky, bezpodmínečného přijetí a trvalých celoživotních vazeb. A přitom teprve láska dává smysl všemu, co se dítě učí. Bez lásky, bez přijetí a bez trvalých vztahů se dítě nemůže naučit mít rádo samo sebe, nemůže si uvědomit vlastní hodnotu. Co by tedy mělo být hlavním smyslem pěstounské péče? Snad umožnit zraněným dětem zakotvit v bezpečí, dát jim jistotu vztahu a šanci naučit se city nejen přijímat, ale i opětovat.